„Na začátku byla Říše a všechno klapalo. Bylo to velkolepé dobrodružství; lidstvo vyráželo z domovské planety do bezbřehé tmy pátrat po nových planetách a zázracích. Trvalo čtyři sta let, než nastal úpadek. Parlament byl zkorumpovaný, Sněm lordů těžil z drancovaných světů a sílil a tomu všemu vládl železnou pěstí z Železného trůnu císař. Technologie vyprodukovala lidské klony a espery, prohlásila je za pouhý majetek a institucionalizovala otroctví. Pořád to byla velkolepá říše, ale jen když jste byli bohatí, urození nebo měli známé na těch správných místech. Tak to šlo dalších devět set let. A za časů Owena Morituriho už byla Říše zralá k povstání.“

V prvním, stejnojmenném dílu série „Morituri“ byly rozdány karty a teď se má hrát podle nich. Pochopitelně, pokud to tedy půjde. „Rebelie“ nám nastupuje na scénu v okamžiku, kdy už hlavní hrdinové, tj. ex – lord Owen Morituri, vesmírná pirátka Hazel d´Ark, lovkyně odměn Ruby Wandera a zestárlý povstalecký profesionál Jack Hokus, počítají s tím, že nic jiného než svrhnutí „Říše“ jim nezaručí alespoň nějakou budoucnost. A tak začínají kout pikle, pomaličku a polehoučku odkrývají pragmatický základ toho, co to vlastně obnáší, když se řekne „uděláme revoluci“, a raději ani nechtějí domýšlet, co všechno mohou uvést do chodu. Jinými slovy, teď teprve nastal ten pravý čas pro spisovatele, jenž ze všeho nejraději zamotává, komplikuje a dramatizuje.

A takový Simon R. Green je, to se zase musí nechat. Až má člověk chvílemi pocit, že jej to psaní někdy úplně pohlcuje (srovnejte si sedm kapitol „Rebelie“ oproti třinácti „Morituri“ na prakticky stejném prostoru). Limitován žánrovými kolejemi a základy, vztyčenými v prvním díle, pečlivě sleduje všechny čtyři základní dějové linie a diriguje je s přehledem sobě vlastním. Povstalce nechá úspěšně provést první partyzánskou akci, aby je po následující generální poradě mohl rozdělit podle jednotlivých zásadních úkolů, říšským klanům a císařovně Kamenné lvici přesně přiděluje odpovídající prostor pro politické manévrování, zrady a zločiny a kapitánu Mltchounovi a vyšetřovatelce Krustě pořád dál odpouští jejich profesní selhání. Do toho uvádí několik nových postav (Hokusova bývalého druha v boji Alexandra Cyklóna nebo čerstvě vyženěné protějšky obou mladších sourozenců z klanu Vltchinů) a také přiměřeně zesiluje signály nasvědčující vzrůstajícímu nebezpečí útoku jakýchsi neznámých nelidských ras. A úplně všem samozřejmě neustále ordinuje cestování mezi spoustou planet tam a zpátky, energetické pistole zvané disruptory připíná na potkání proklatě nízko, a když v nich po výstřelu dojde na chvíli energie, nechává promluvit i staré dobré meče. Bez slitování a bez skrupulí.

Prostě jako když architekt navrhne složitý komplex budov a pokojů a musí jej také následně uvést v funkční život. Ale jak už jsem zmiňoval, Green je v tomhle mistr. Navíc střídmě balancuje na pomezí drsné futuristické reality a svěžího a neškodícího humoru (přičemž se zároveň ostražitě vyhýbá tomu, aby čtenáře až přespříliš zavlekl jedním či druhým směrem), což jeho fantastickému světu v každém případě dodává ještě více uvěřitelnosti. Což ostatně může „Rebelii“ coby druhému dílu trilogie (tedy alespoň původně trilogie, neboť dnes už tomu tak díky dalším připisovaným dílům není) jenom a jenom prospět. Neboť prostřední pokračování to mělo vždycky o trošičku těžší (vzpomeňme třeba „Pána prstenů“) a nejinak tomu je i v tomto případě. Děj, který se v „Rebelii“ řeší, totiž vznikl v jiné knize a v jiné knize také skončí, čili by se mohlo zdát, že na žebříčku důležitosti stojí až úplně dole. Ovšem pochopitelně tomu tak není, byť některé momenty (na samotného Owena se zde třeba na úkor jiných hrdinů málem nedostane – autor si jej evidentně nechává až na konec) by tomu mohly napovídat.

Takže, abychom to nějak uzavřeli. „Morituri: Rebelie“ přináší další plnohodnotný koktejl pravé kosmicko – fantastické zábavy, namíchaný stejným profesionálem a ze stejných přísad jako v minulém případě. Pomyslná vizitka téhle knihy myslím nemůže být výstižnější a za sebe můžu jednoznačně prohlásit, že pokud bych snad na jí podobnou měl někdy v budoucnu narazit, zcela určitě bych upřímně zajásal a ihned si vyškrtal z nadcházejícího kalendářního měsíce všechno krom opravdu nezbytných aktivit, abych měl spoustu času na čtení.